01 - Ekonomická krize je krizí hodnot společnosti

Ekonomická krize je krizí hodnot společnosti

Tisíce let inovací, vývoje know how a technologií zjednodušuje lidem práci. Máme ale vše, co potřebujeme? Práci, jistotu, zboží i volný čas? Nebo nás systém zotročuje i přes všechny inovace? Ba možná právě skrze ně a naši neschopnost se spojit a spolupracovat? Víme jak dál? Máme vůbec na výběr?

Zdá se vám, že tu něco nehraje? ...Zvažte následující.

Pokud společenský systém nefunguje, podloudný konkurenční boj o práci a mzdy připravuje v podmínkách přesyceném trhu práce mnohé lidi o přístup ke mzdě, práci či k obživě vůbec. Tito lidé, potenciálně bez práce, však neukončí hru, jako při hře monopoly, musí zůstat ve hře dál, za jakoukoli cenu, neboť chtějí přežít. Následně se na trhu zboží a služeb množí aktivity a zboží, které ničí přírodu, poškozují zdraví a sociální vazby, prohlubují odcizení a pokřivují hodnotový žebříček lidí. Životní styl Práce a konzumu vytlačuje osbní život občanů. Čím více se lidé perou o práci a mzdy, tím větší jsou ztráty času a energie, plýtání zdroji a destrukce, kterou to působí. Tím více hrozí i schodkový rozpočet na straně sociálního státu, neboť rostou vedlejší náklady (které klasická ekonomie ani neumí započítat!!!). Věřit ekonomům a politikům je často zavádějící, mnozí znají realitu jen od stolu svého počítače. ...Můžeme naši společnost zachránit, odlehčit trh práce od "umělé pře-zaměstnanosti" (UMZ) a získat opět finanční svobodu a zdravé možnosti soužití? Dokážeme změnit politiku? Čtěte dál a napište mi svůj tip.

Zda-li se ekonomická krize dostala až k nám nebo k ní máme teprve vykročeno, není jistě tak podstatné, pokud směr, kterým jdeme, k ní tak jako tak vede. Pak je nejen diskuse nad ní, ale i postupná změna naší orientace, našich priorit i myšlení zcela namístě v každém případě.

Společnost se dostává do krize tehdy, postrádá-li nebo dojdou-li jí materiální zdroje nutné k obživě a uspokojivému životu. (Je-li to právě náš případ, nehodlám teď řešit. Myslím, že pohled do regálů v našich obchodech vypovídá své. Přestože někteří mohou namítnout, že na to nemají.)

Taktéž se ale společnost může dostat do krize tehdy, má-li sice zdrojů ještě dost, ale neumí je sdílet a dělit si je interně tak, aby ke zdrojům nutným k obživě a uspokojivému životu měl přístup každý, a lidé uvnitř systému pak o ně musejí soutěžit či navzájem jeden druhého „okrádat“.

Ve společnosti, kde jsou si lidé navzájem odcizeni natolik, že neumí konstruktivně spolupracovat a sdílet společné zdroje, kde se neumí dohodnout nebo si na dohodu udělat čas, se pak lidé namísto poklidného soužití, spolupráce a rozvoje, popřípadě potřebného odpočinku, o zdroje doslova jen „slepě perou“. …Přičemž ovšem tyto globální zdroje ničí a spotřebovávají natolik rychle, či o tolik rychleji, že se ke skutečné krizi blíží mílovými kroky. Navíc zde často dochází i k prohlubování sociálního odcizení a dokonce též k odcizení se lidí jako jednotlivců sobě samým. To způsobuje daný kritický stav téměř neřešitelným.

Psi, kteří se perou o svou kost, strachují se o ni a jsou v neustálém stresu a boji se svými druhy, mohou snadno přehlédnout, že nedaleko od jejich bojiště leží dostatek jiných kostí či i hodnotnějších zdrojů potravy. Během boje se však natolik unaví a navzájem potrhají, nehledě na ztráty časové a další, že už pak nemají sílu ani chuť se kolem sebe rozhlédnout. Takovým psům, i kdyby příroda nabízela ráj, nebude nikdy stačit, co se jim nabízí. Nejsou-li schopni se v zápalu boje o jednu kost – či jako lidé v zápalu boje o práci a mzdy či o peníze jako takové – ohlédnout po jiných možnostech, budou vždy jen chudými, unavenými, vystresovanými, podrápanými a nevrlými psy.

Co nám brání se dostat z ekonomické krize je nevědomost o souvislostech. Na školách se jim neučí a tržní i konzumní realita nás od nich odvádějí. Kdo ale zastaví ten nesmyslný konkurenční boj, který nás vede do ekonomické krize, když si na to neuděláme čas my? Je na čase začít se problematikou zabývat podrobněji a v hlubších souvislostech.

Ucpaný trh práce

Systém organizace práce společnosti založený na konkurenci může být velice výkonný, ale v momentě, kdy došlo k nasycení trhu práce, se stává naším otrokářem. Nutí nás prát se o práci a mzdy a zavedl nás do situace, kdy nemáme čas na své vlastní osobní priority, natož na priority nadosobní – prosociální nebo ekologické.

Paradoxní je, že systém orientovaný jen na výkon a finanční zisk může být dokonce tak výkonným, že se stává destruktivním a finančně (ekonomicky) neúnosným, dlouhodobě neudržitelným a sebedestruktivním.

Vybudovali jsme si systém organizace společnosti, který nás nutí pracovat a konzumovat více, než je zdravé a žádoucí, …který nás nutí být v práci nepřiměřeně dlouho a odděleni od ostatních, …věnovat se tržnímu zisku a zapomínat na pravé hodnoty, na skutečné naše priority, potřeby a přání. …Systém, Který nás dokonce nutí přehlížet ekologické, zdravotní i sociální dopady, které způsobuje, a vzdát se našeho dílu zodpovědnosti. …který nás učí konzumovat se slevou a nevnímat, co je důležité a potřeba, …který nás dokonce odnaučil přirozeně a šťastně žít.

Uvědomme si, že celý takový systém umělé tržní a konzumní reality je velice nákladný, jak na zdroje surovin a energii, tak na čas, který musíme pak trávit v odcizeném pracovním procesu, abychom všechnu tu jeho umělou výkonnost uhradili. Tím vším zde přímo mrháme.

A důsledky?

   Žijeme v blahobytu, ale šťastní nejsme!
 

Jsme obklopeni lacinou konzumní realitou a přesyceni reklamními slogany a prázdnými frázemi a zapomněli jsme prostě šťastně být. Ženy se maskují šminkami a oblékají do různého oblečení poslední módy, ale zapomněly se zdravě hýbat, smát se a radovat se. Muži na tom často nejsou jinak a zapínají televizi dříve, než si sundají pracovní kabát.

Rodinný život se rozpadá, protože lidé přestali mít čas na společné soužití, a to si koupit nelze. Kde je náš životní elán a optimismus? Dokážeme ještě cítit své potřeby a přání – tělesné, duševní, sociální, duchovní – a udělat si na ně čas?

Nevím, jaká je vaše praxe, ale stýkám se s mnohými lidmi, a hlavně už i dětmi, kteří na vlastní aktivní život téměř rezignovali nebo dokonce zapomněli. …Všimli jste si, že mnohé z našich dětí nemají vztah k životu, nemají rády pohyb a možná ani neznají radost z pohybu ani ze života? …že se neumí spontánně radovat a projevovat, neodvažují se smát, zpívat, tancovat…, že neumí aktivně být, protože se to neměly kde a od koho naučit, …a že jim navíc mnohé jejich vlastní vrozené životní impulsy vzala či je přehlušila umělá civilizovaná realita a přesyceným trhem vnucovaná laciná konzumní zábava?, …že se namísto vlastního radostného života přetvařují a utápí v závislosti na konzumu? …Uvědomujeme si, jaký je náš životní styl?

   Bojíme se ekonomické krize, a zatím klidně přehlížíme, že žijeme v krizi osobní, sociální a ekologické! Dokud ale budeme brát odcizení svému okolí i svému nitru jako normální stav, bude krize nevyhnutelná.

Cestu z ekonomické krize nalezneme tehdy, uvědomíme-li si, že nejde (pouze) o krizi ekonomickou!

„Neruš mne, teď nemám čas, musím do práce!“

Co je tou hybnou silou, která nás nutí opomíjet skutečné životní hodnoty a nahrazovat je umělou prací pro peníze a laciným konzumem?

Pokusím se nejprve vysvětlit pojem „ucpaný trh práce“.

Představte si komunitu o 20-ti lidech žijící někdy v dobách prvobytně pospolné společnosti. Všichni pracují, aby si vůbec zajistili obživu, pracují dohromady, protože jinak by se ani neuživili, společně obdělávají pole, loví zvěř, staví přístřeší atd.

Co se stane, když někdo přijde s důmyslnou inovací, která jim ulehčí práci, a oni již nemusí např. být na poli celý den? …Jsou dvě možnosti:

A)     lidé stále spolupracují a dělí se o zisky z inovace – nemusí-li díky inovaci všichni pracovat celý den na poli, tak část jde a staví obydlí, a zisky své práce pak vzájemně sdílí. Nebo pracují na poli stále všichni, ale jen polovinu času. …A pak mají volno, hrají hry, pozorují počasí, věnují se rodině nebo filosofují.

Druhá možnost:

B)    Lidé si začnou konkurovat – jedni žijí z inovace a mají stále svou práci, a druzí práci ztrácí a musí si hledat jinou, aby se vůbec měli jak uživit. Pravděpodobně si najdou nějakou jinou práci, kterou od nich někdo z těch prvních koupí. Vše funguje zdánlivě uspokojivě, totiž až do chvíle, kdy dojde k ucpání trhu práce.

Co když na trhu práce nastane doba, kdy je už inovací ve všech oblastech tolik, že již není tak jednoduché najít vhodnou novou práci? Co se stane dál? Co bude dělat ten, kdo nemá práci a nemůže ji jednoduše sehnat …, nemá na obživu a nikdo od něho nic nechce? – Dříve mu nezývalo než krást a žebrat, …popřípadě druhým sloužit a prodávat se, nechat se zneužívat. – Dnes jsou lidé vzdělanější a vynalézavější, dnes se okrádáme jiným způsobem, nenápadněji. Díky své šikovnosti a vzdělanosti lidé vynalezli mnoho nových cest na trh. Začali vyrábět umělé zbytečnosti až nesmysly, konzumní realitu, nebo cokoli, co druhý koupí, a začali to druhým dokonce vnucovat a rozvážet do různých koutů světa. …Tím se začal utahovat trh práce stále více. Každou činnost, která vzniká tzv. navíc, nakonec platí každý účastník systému, a protože na ni musí všichni jako systém vydělat, jsou nuceni pracovat o to déle v umělém pracovním procesu a uprostřed stále složitějších konkurenčních vztahů.

Jsme obklopeni mnoha užitečnými a výkonnými inovacemi ulehčujícími lidem práci a přesto nám to mnoho volného času neuvolnilo, není vám to podezřelé? Bereme dokonce téměř za samozřejmé, že v souvislosti s ekonomickou krizí roste nezaměstnanost. „Podle propočtu ministerstva financí by se z loňských 6,7 procenta měla nezaměstnanost letos vyhoupnout na 8,8 procenta“ (uvedl Strakonický deník 29. 1. 2010). …Je to ukazatel ekonomické krize, anebo ukazatel stavu etiky společnosti a míry selhávání sociálních vazeb?

Rozhlédneme-li se sebekriticky po strategiích, které ve svém životě a ke svému životu užíváme, anebo které se staly v naší společnosti normou, nezjistíme nic jiného, než že už nefungujeme jako spolupracující celek, ale spíše jako shluk malých rakovinných nádorů. Proto je krize nevyhnutelná.

Ucpaný trh práce a naše závislost na mzdě nás nutí vyrábět cokoli, co kdo koupí, a vnucovat to lidem. Ekologické, zdravotní a sociální důsledky takové strategie se ale celému systému nakonec prodraží a čím více je těchto vedlejších dopadů a čím hlubší jsou jejich důsledky, tím obtížněji bude krize řešitelná, pokud se prevencí nezačneme zabývat včas.

Čím větší jsou náklady na uhlazení vedlejších škod způsobených odcizenými aktivitami – čím větší jsou ekologické a zdravotní důsledky, sociální odcizení a nárůst množství sociálně patologických jevů a čím více rostou náklady na udržení umělé konkurenceschopnosti atd. – tím menší jsou zisky takového systému a mohou mít i negativní bilanci.

Snažíme se prodávat co nejvíce, abychom se uživili, abychom si vydělali. Jsme si ale vědomi toho, že všechno nadbytečné utahuje trh práce, ničí naši zemi a nás okrádá o volný čas potřebný na kvalitu našeho života a soužití? Je snadné mít alibi, že jinak se neuživím a nehledat jiná řešení, je to ovšem past. Snaží-li se podobně všichni, pak co jeden získá, druhý mu záhy vezme, a nic z toho, jen ty neblahé vedlejší dopady. Proto bychom měli pečlivě zvažovat, jakou činností se živíme a jaký je její skutečný přínos, jaký je skutečný přínos toho, co děláme, a nejen my, ale co děláme jako společnost. Poté se ptejme, jak to lze ovlivnit. Odpovězme si na tyto otázky každý sám za sebe a pojďme dál….

Pereme se za svou konkurenceschopnost na ucpaném trhu práce. Bereme za normální, že pracujeme minimálně 8-10 hodin denně v odcizeném pracovním procesu, odděleni od ostatních za zavřenými dveřmi kanceláří či pracoven …a hledíme téměř skrz prsty na každého, kdo to tak nemá. Uvědomujeme si ale, jaké to má důsledky? Uvědomujeme si, že může jít o patologický stav?

Máme příliš výkonný systém, kterého jsme se stali otroky, pracujeme od rána do večera, aniž bychom viděli svou rodinu – pro zbytečné pracovní povinnosti nemáme čas na zdravé vztahy a soužití – a zatím vedlejší efekty činnosti takového systému jsou velmi destruktivní. …Jako společnost produkujeme díky umělým tlakům trhu spoustu zbytečností a nesmyslů, zbytečně ničíme přírodu, ničíme vodu, vzduch, půdu a zbytečně obětováváme čas, který bychom mohli věnovat našemu zdraví, radosti a vztahům.

Systém, který se opírá o nadbytečnou konkurenci a nutnost být výkonnými v odcizené práci i přes veškeré dostupné inovace a inovativní postupy, které snižují potřebu práce, …a dokonce i přes veškeré varovné signály ekologické, sociální či zdravotní, je znakem krize hodnot společnosti. …Stojí nás to však mnohem více než jen ztrátu svobody, to je asi zřejmé!.

…A my strkáme hlavu do umělého pracovního procesu jako pštrosi do písku a neustále přikládáme do ohně. …Jste s tím spokojení? Co chcete předat budoucím generacím? Jakou budoucnost chcete pro své děti? …A co když všechno může být jinak? Chcete to jinak?

Je bezohledný boj za konkurenceschopnost strategií vyzrálé kulturní společnosti, nebo spíš strategií barbarskou, pro dnešní dobu neudržitelnou? Můžeme s tím něco dělat? Uvědomme si situaci a uvidíme světlo na konci tunelu. …Za umělou zaměstnaností (UMZ), ke které nás nutí závislost na mzdě a bezohlednost zaslepeného kapitalistického režimu, a za zaměstnaností následně nutnou k zahlazení nadbytečnými činnostmi způsobených škod (NÁSLEDNOU UMZ) jsou skryté obrovské materiální i nemateriální rezervy, které je možné uvolnit, pokud začneme spolupracovat jako celek nebo pokud nám něco takového umožní systémová reforma.

Dokážeme tyto rezervy opět uvolnit? Dokážeme se naučit více spolupracovat a sdílet práci a zisky z ní, a otevřít si tak nový prostor a získat čas pro vlastní aktivní život a přirozený duchovní růst?

Ekonomickou krizi nevyřešíme tím, že budeme stále shánět nové a nové zdroje financí, …vždyť kde je má příroda či ekonomický systém brát, když na stromech nerostou? Nemůžeme jich získat dostatek ani tím, že budeme donekonečna rozšiřovat odbytiště pro své výrobky a rozprodávat naše statky a přírodní dědictví nebo tím, že si budeme stále více utahovat opasky, popř. budeme sebe a své životní hodnoty prodávat, jako by nebyly naše, a snažit se laciněji a více a více pracovat. Je-li příčina ekonomické krize v odcizení a v patologických tlacích ucpaného trhu práce založeného na nadbytečné konkurenci (tím nepopírám tlaky ze strany úniků v bankovním sektoru), pak musíme v prvé řadě řešit tuto problematiku.

Čím více bude inovací, tím méně bude práce. S tím přichází nutnost, chceme-li přežít 21. století bez zbytečných válek nebo ekologických katastrof, začít se o zbývající práci a zisky z ní dělit (nikoli se o ně prát nebo vymýšlet stále nové nežádoucí cesty na trh). To nám může umožnit vhodná systémová reforma.

Pokud se lidé na inovacemi ucpaném trhu práce nezačnou o práci dělit, povede každá další inovace k nárůstu nezaměstnanosti. Například i nanejvýše žádoucí inovace vedoucí k šetrnějšímu ekospotřebiteství, úsporám energií atp. povedou na druhé straně trhu práce k nezaměstnanosti nebo k nárůstu umělé zaměstnanosti. Postupně se tím krize prohloubí a z akutní fáze krize se stane krize permanentní, chronická.

Co zvolíme, cestu konkurence, nebo spolupráce? Práci v umělých činnostech a destrukci přírody i vztahů, nebo více volného času a plnohodnotný život? Jaká bude naše volba?

V prvé řadě si musíme uvědomit to, že ekonomická krize není jen záležitostí lidí, co jsou v tísni, ale všech. Pokud aktivity umělé zaměstnanosti zničí půdu, otráví vzduch a znečistí vodní zdroje nebo zvednou vlnu zločinnosti či vytvoří atomovou bombu a záhy zničí planetu, nevykoupí se z krize ani ti bohatí. To je třeba pochopit a začít spolupracovat všichni dohromady.

Díky ucpání trhu práce a naší neustálé snaze si konkurovat se dostáváme do slepé uličky a kapacity planety nám začínají ukazovat, že tudy cesta dál nevede. Je třeba změnit myšlení a místo konkurence začít spolupracovat, nebo alespoň hledat vhodný kompromis. Cesta z krize vede jen skrze spolupráci společnosti.

Chceme-li předcházet dalšímu utahování trhu, je na čase se dohodnout a vytvořit systém, který nás nebude nutit k nadbytečné konkurenci a soupeření, ale umožní přirozené (partnerské) soužití.

Dokážeme pracovní trh opět rozvolnit tak, aby se zdravých prosociálních pracovních aktivit mohl – aniž by na tom tratil – účastnit každý? Dokážeme žít jako sociální a ekologická společnost?

 Vaše připomínky uvítám: VogeltanzP@seznam.cz, programESK.webnode.cz

Další články:

02 - Systém a otázka svobody člověka v podmínkách přesyceného trhu práce

03 - Co určuje trh?

Globalizace a otevřené trhy ničí ekonomiku nesoběstačných regionů

Návrh dílčích reforem zde.