03 - Co určuje trh?

Co určuje dnešní trh? Jsou to skutečné potřeby obyvatel? Nebo jsou to uměle vypěstované chutě a rozmary? Nebo jsou to manipulace s cenami zboží a lidskou myslí? Svoboda lidí, nebo jejich nesvoboda?

Mnoho se dnes mluví o svobodě lidí. „My chceme svobodu“, hlásá dav,

ale skutečný význam toho slova mu často uniká.

Stali jsme se závislými na mzdách, a tedy i na cenách výrobků a služeb. Dlouhodobě manipulováni vnucovanými trendy se často honíme za slevami, bereme to již téměř jako sport a hru. Už malé děti se radují ze slev a kupují věci, které nepotřebují jen proto, že je to v akci. Chlubí se nákupem zbytečností a zapomínají žít svůj vlastní život a radovat se ze svého vlastního bytí. Žijí v umělém odcizeném světě a platí za to daň. Radujeme se ze slev, ale už často nevědomi si důsledků ani příčiny, nevědomi si reálné ceny ani ceny vlastního života. (To je ale hypotéza, že? :-) Lze ji ověřit?)

Vznikající konkurenční boj vede na přesyceném trhu práce k nekontrolovanému nárůstu „umělé (pře)zaměstnanosti“. V rámci boje o pracovní místa a mzdy se lidé perou mezi sebou a používají k tomu nejrafinovanější taktiky a techniky. Na jednu stranu tento boj snad urychluje vývoj inovací a zkvalitňuje management, na stranu druhou s sebou nese obrovské ekologické, zdravotní a sociální následky, a tím zvyšuje i potřebu „následné umělé (pře)zaměstnanosti“, která se snaží tyto škody napravit. …Do jaké míry je náprava možná, pokud destruktivní systém dál běží na plné obrátky, a zda je to vůbec udržitelné, je otázkou jinou. Mnohé nápravné aktivity dokonce z vydělaných peněz ani není možné zaplatit. Kdo je pak bude dělat a na čí náklady se raději neptám. Nejspíše to padne na hlavu někoho, kdo nejen, že škody nezpůsobil, ale často i sám dře bídu s nouzí a tyto náklady platí osobním zdravím a životní pohodou.

Ekonomická situace takovéhoto systému jde ke dnu, lidé jsou nejen otroky umělé nabídky a poptávky, ale snižují se jim i relativní mzdy. Čím více pracovních sil, energie a času stráví společnost na aktivitách UMZ (aktivitách umělých priorit), tím méně jí zbude času, financí a sil na ostatní věci prosociální povahy a práci nutnou k udržení optimálního svobodného života. Mzda zůstává, pokrok inovací se do ní přestává adekvátně promítat, a zůstává tak stejná i délka pracovní doby, navzdory tomu, že by měla s technologickým pokrokem klesat. Je dokonce běžné, že se místy aktuální pracovní doba a potřeba „být déle v práci“ ještě zvyšuje v rámci konkurenčních bojů. Jak je to možné a proč je tomu tak naše systémová politika, zdá se, zatím příliš neřeší.

Opravdu si myslíte, že jsou všechny ty slevy na všechnu tu změť výrobků, co nás obklopuje, na různé tretky a kýče, sladkosti a jiné pochutiny „skutečně zadarmo“? …Neplatíme to v daních, z kterých se pak platí externality? Neplatíme to časem, který trávíme v práci pod hlavičkou UMZ? Neplatíme za to daň mnohem dražší, než tu, kterou odvádíme ve mzdách?

Platíme svojí svobodou, byť nepřímo skrze trh, ale svojí svobodou.

Utahování trhu práce slepým bojem za konkurenceschopnost v takovém systému, kde nejsou zajištěny základní jistoty, (tedy i jistota práce a mzdy ve světě založeném na penězích, kumulaci oběživa a jeho následných změně hodnoty), bere svobodu nám všem. Nutí nás pracovat v UMZ a pro UMZ nebo ji celkově vůbec financovat jako celek a financovat jako systém i její externality.

…Tzn., že: Systém, kde nefungují žádné důsledné principy ochrany základní lidské rovnosti a hlavně též jistoty smysluplné práce a základního příjmu, (*dostupného za přiměřené aktivity prosociální povahy (bez nutnosti posluhovat UMZ), a to takového příjmu, který dostačuje k uspokojení základních lidských potřeb a je dostupný za pracovní časovou jednotku, která poměrově odpovídá technické vyspělosti dané civilizace (což by dnes mohly být klidně už i jen 3-4 hodiny denně)), je tento systémem postaveným na zneužívání závislosti lidí na mzdě, a tudíž otrokářským. A jako takový povede ke snaze lidí se z otrockého postavení vymanit a k dalšímu a o to urputnějšímu konkurenčnímu boji o práci a mzdy. Paradoxně, jak krásně je to vymyšleno, jejich snaha povede ještě k většímu utahování trhu práce a jejich hlubšímu zotročení. Chvilkové záblesky naděje na vyšší mzdu je matou a učí je přehlížet konečné výsledky této nadpráce. Jednoduché ekonomické kalkulace selhávají, aniž by to bylo někým zaznamenáváno a provokovalo k tvorbě záchranných opatření. Zaslepené individualistické vidění světa, obvyklé u odcizených jedinců, opomíná pohled z nadhledu a zabraňuje nalézt příhodná řešení situace.

…V takovém systému platíme veškerou UMZ a pracujeme či vyděláváme na ni jako celek, a proto též ztrácíme svou svobodu nezávisle na tom, zda slevy konzumujeme, či nikoli, zda žijeme konzumně pracovním stylem života, nebo se snažíme svobodně pracovat na prosociálních či osobních nekonzumních prioritách. Volnému trhu je jedno, kdo způsobuje externality, neboť je platí skupina. Je mu jedno to, že nemusí-li všechny externality zaplatit původce, musí je zaplatit skupina jako celek, a tedy každý z nás musí na to doplatit trochu víc ze svého.

…Avšak proč se zatím k řešení situace společnost moc nemá? Protože hledáme řešení jen v rámci odcizeného individualistického pohledu a nevnímáme systém jako celek. Také je zřejmé, že jde o hlubinná opatření, a to není záležitostí pro jedno nebo dvě volební období. Chybí nám společná komplexní vize, nezávislá na figurkách u kormidel.

Uvažujeme-li individualisticky, řešení není jednoduché. Kdyby musel všechny externality platit původce, brzy by mnozí z výrobců i obchodníků zkrachovali. A co potom s nimi, když se systém o ně odmítá postarat a nenabízí jim přiměřenou kompenzaci nebo jiné důstojné alternativní možnosti? Tam, kde lidé nemohou najít smysluplnou práci nebo nemají dostupnou přiměřenou mzdu, anebo dokonce systém odmítá vydat nebo v kase nemá na jejich vyplacení peníze, se systém hroutí a vznikají v něm patologické struktury. …Je tedy zapotřebí komplexnější opatření. A tak se raději mlčí. Tady je zakopaný pes. Systémová chyba v matrixu. A proto se systém zdráhá externality zpoplatnit a nechat je hradit jejich původcem, a raději je nechává zaplatit z daní, z peněz celé společnosti nebo lidmi, na které externality dopadají, zdravím lidí, kvalitou mezilidských vztahů, přírodními zdroji a krásami atd. (To zdánlivě vychází pro státní kasu laciněji. Ale na jak dlouho? A kdo to bude platit v mezidobí?) …Tímto přivíráním očí ovšem nepřímo UMZ a produkci externalit podporujeme, a na to naše civilizace doplatí. Přesáhnou-li externality míru zisku, celý systém půjde ke dnu. (Poznámka: Jen si zde uvědomme, co pojem externality může všechno znamenat. Nejde zdaleka jen o finance, do těch se to mnohdy promítá až posléze, a proto je ostatně složitější s nimi kalkulovat. Takovou externalitou může být např. snížení porodnosti v důsledku odcizení lidí uvězněných v umělém pracovním procesu a následná převaha důchodců nad pracujícími občany. Jinou věcí je odcizení mladé generace a její destruktivní a konzumní sklony, často sobecké až i zločinecké. Tento kolaps je často jen důsledek špatné ekonomické kalkulace, kdy slepý konkurenční boj o práci a mzdy na přesyceném trhu práce odvádí občany, rodiče i svobodné do umělého pracovního procesu a dovedl civilizaci do takové míry produkce UMZ, že aby v ní lidé odvedli všechnu práci, co si vymysleli a co nyní musí odpracovat, aby se uživili, nezbývá jim čas na cokoli jiného, např. ani mít děti nebo se jim více věnovat. …Jen se podívejte na dnešní produktivní generaci, nemá cíl se vázat, protože se bojí nejistoty a proto, že často ani na další závazky nemá ani pomyšlení, natož čas. Kam až to necháme dojít?)

Nedůsledné účtování externalit, stejně jako externality vzniklé v důsledku úvěrové expanze aj., může být vyloženo též jako poškozování třetí strany, a pak to vypadá dokonce jako protiústavní čin, přesto už mnohé takové paradoxy bereme jako normu a dokonce je velkoryse obhajujeme. Následkem je, že se věc snažíme řešit jen minimálně. …Stejně tak bereme jako normální i záchranné opatření v podobě politiky úvěrové expanze, která zneužívání externalit ještě prohlubuje, podporuje nerovný konkurenční boj nerovnoměrným poskytováním výhod, podporou dravců na úkor ostatních, což mění jejich následné postavení a může vést až k jejich zotročení pro závislost na mzdě a časté změny její hodnoty atd. atd. …Uvědomují si to zastánci volného trhu či politiky úvěrové expanze? Uvědomují si, že principy volného trhu jsou zdravými a přínosnými až tehdy, je-li zajištěn základ přirozené svobody a prostor pro zdravé mezilidské vazby, výchovu a sdílení zkušeností, radostí i starostí života, a stejně tak, že i politika úvěrové expanze patří až do systému, kde výhody tohoto opatření nebudou patřit pouze jednotlivci, ale celé společnosti, nebo alespoň nebudou ostatní poškozovat?

…

Prosím vás, důsledným odbouráváním UMZ (které chci systémově podpořit) nemám na mysli přestat pracovat na všem, co v zásadě k životu nepotřebujeme. Nejsme stroje, ale lidé, máme proto i vyšší nebo jiné, např. výzkumné cíle a potřeby. Mezi základní věci prosociální potřeby patří tedy i věci nevšední povahy, např. dostupnost zajímavé literatury v knihovnách i na pultech obchodů nebo umělecké produkty, hračky pro děti atp. Rozlišujme tu však věci, které vznikají v důsledku upřímné poptávky srdcí lidí a které vznikají v důsledku potřeby živit se čímkoli a potřebou skrze UMZ prodat cokoli, co kdo koupí, nehledě na skutečný zájem příjemce nebo kvalitu výrobků nebo dokonce nehledě na ostatní vedlejší důsledky (externality) této produkce.

Výroba a distribuce výrobků by neměla být vázána existenční nutností pracovat pro UMZ, měl by těmto službám opět být navrácen smysl: „Vyrábím to nebo distribuuji to dále právě proto, že v tom spatřuji smysl a nikoli jen pro prázdný zisk či potřebu mzdy (závislost na mzdě).“ To může člověku dát jen jistota soběstačnosti nebo základního příjmu.

Krize hodnot společnosti (a s ní spojená i krize systému) se projevuje právě v tomto rozdílu ve vztahu k výrobě a distribuci. Nemáme-li jistotu základního příjmu a nasycení, jsme snadno ochotni dělat i věci, s kterými vnitřně nesouhlasíme nebo které dokonce poškozují životní prostředí či naše bližní. …Proto doufám v naše probuzení a vystupuji proti aktivitám UMZ, které se snažím pomoci z našeho života odbourat.

Náš systém, odcizené vztahy i další vedlejší projevy externalit nás ženou do záhuby, protože jsme si nechali vzít svůj cit a přirozenost, protože jsme si nechali vzít svou svobodu, důstojnost, lidskost a sebe sama.

Návrat do „ráje na zemi“ nás čeká na konci cesty do svého nitra. Pocítíme-li opět skutečně sebe sama, budeme záhy schopni konstruktivně ovlivňovat i životní podmínky kolem nás nebo společenský systém a ostatní zvyky společnosti.

Prioritou systémové politiky, a tím končím tuto stať, by mělo být nastavit takové systémové podmínky a opatření, které nám tuto cestu do nitra umožní.

Svobodný systém není takový, kde krysa ve stresu pobíhá bludištěm cest a hledá (vybírá si) chvatně svou cestu ven, ale takový, který umožňuje svobodně dýchat, uklidnit mysl a tvořit dle niterných potřeb člověka.

Rozvolnění trhu práce sníží množství stresu, pomůže snížit chvat a přinese lidem volný čas. Falešné výplody pokřiveného nitra sobě odcizených lidí také potřebují čas na uklidnění mysli a ujasnění postojů. Čas je potřeba též na vytvoření systému vztahů, které jim svou adekvátní zpětnou vazbou (tj. bez agrese nebo nezájmu) umožní dospět a sebe sama nalézt. Na to všechno je třeba si opět najít čas a prostor, k tomu nám dopomáhej systémová politika i naše osobní moudrost a vedení.

→→→→

Poznámka:

V systému zaměřeném na výkon a konkurenční boj se nám nikdy nepodaří plnohodnotně zaměstnat a využít lidi pomalejší, starší nebo méně zkušenější, méně konkurenceschopné (a takovými se časem může stát každý z nás - neděláme změny systému jen pro druhé, ale i pro sebe a naši budoucnost). Celý systém nakonec musí živit nezaměstnané – ať dobrovolně či nedobrovolně – a tudíž, pokud jim nedovolíme se aktivně zapojit, si tak jen pěstujeme stádo mrzutých příživníků, kteří bez pocitu naplnění budou mít tendenci se spíše flákat, konzumovat nebo dělat neplechu. To se prodraží celému systému i každému jednotlivci v něm. Nebylo by snazší a konstruktivnější se s nimi o práci podělit, tj. systémově to umožnit?

Jiní si zase našli práci v UMZ a produkují zbytečnosti nebo věci pochybné hodnoty, často také bez úsměvu na tváři. A mnozí ostatní nakonec v důsledku sveřepého konkurenčního boje se také přestali z práce radovat. Zvláštní systém! …Vidím jako konstruktivnější jim a nám všem umožnit důstojný život, tj. jistotu mzdy a možnost podílet se na smysluplné prosociální činnosti, třeba i jen za tuto základní mzdu. Nikoli však tak, jak to bývá dnes, že jsou lidé bez práce nuceni otročit v činnostech, do kterých se druzí nehrnou, a být zde v odcizeném pracovním procesu a neúměrně dlouho na to, aby to ještě mohlo člověka naplňovat a neuráželo jeho důstojnost a sebeobraz. A dělat to za cenu toho, že ostatní dále pracují v UMZ a celý systém je stále více destruktivní, nejen ekonomicky či ekologicky. Vidím jako konstruktivnější plošně snížit orientaci na výkon a zisk zajištěním „základního-částečně-nepodmíněného příjmu“ (viz koncept v programu ESK nebo v knize Ekonomická krize je krizí hodnot společnosti - 2. díl), a tedy zajištěním i základních jistot a možností zapojení se do smysluplné práce všech. Tam, kde by takové zaměstnání méně výkonných snižovalo konkurenceschopnost, musí to kompenzovat částečně nepodmíněný příjem či jistota jistot a zdravé sociální prostředí.

…

Dnešní politika uvažuje zhruba v tomto duchu: „Zdražuje se benzín, stoupá cena ropy, snížíme tedy spotřební daň na benzín, abychom podpořili trh, a budeme věřit, že to zvýší přísun peněz do státní pokladny.“ – Ježí se mi chlupy na těle. Skutečně chceme podporovat udržení a další rozvoj aktivit UMZ na úkor občanů celé naší společnosti? Je namístě uvažovat takto lehkovážně a řídit stát dle tohoto vzoru? – Vidím jen další podporu ničení a bezohledného konzumu, konkurenčního boje a dalšího zotročování lidí. To je mi tedy plán budoucnosti. Jen ať se lidé dál honí za UMZ a pro UMZ a nemají čas myslet a tvořit budoucnost.

Nejen, že tento krok může ekonomickou krizi dále prohloubit a nárůst externalit se brzy prodraží skrze důsledky ekologické (podpora ničení a výroby a spotřeby zbytečností), zdravotní (podpora laciného konzumu a pracovního stresu) a sociální (další prohloubení vzájemného odcizení lidí, a to i na úrovni místní komunity i rodiny). Následky ekologické, zdravotní či sociální na sebe nenechají dlouho čekat. Z pohledu teorie přesyceného trhu práce se mi zdá nelogické podporovat neodpovědný proces sebedestrukce v honbě za fatamorganou umělého zisku namísto návrhu hlubšího systémového řešení, které by pomohlo rozvolnit trh práce a snížit umělou spotřebu a potřebu spotřeby zdrojů (nutnou díky ucpanému trhu práce a boji o mzdy). Snížení kvality a kvantity externalit spolu se snížením tržního tlaku a závislosti na jejich produkci vidím jako jedinou cestu z krize.

Bohužel mi přijde, že je z toho možné odtušit, že ekonomické hlavy mluvící o znalosti externalit o nich nemají podrobné informace a že se zastavují jen nad těmi externalitami, které umí vidět a spočítat v krátkodobém horizontu.

Souvislosti mezi zdravotním stavem populace, ekologickým stavem přírody, stavem biodiverzity atp. a stavem sociální situace v lokálních komunitách, rodinách i v celé společnosti a ekonomickou situací ještě nebývají důsledně spojovány. A tak se prosazují jen jednoduše uchopitelná, leč krátkozraká řešení. Prosazování rovné daně namísto progresivního zdanění umělého konzumu je jen jedním z paradoxů.

Nepopírám, že za těmito „rychlými“ manévry je jistě i hlubší plán. Chtěl bych ho ale znát a myslím si, že by měl být plně znám celé veřejnosti. Jaký je cíl naší politiky? Kam máme jako národ směřovat? A kdo a kam nás směřuje? Kam chceme jít my sami? Jaké jsou naše vlastní hodnoty a priority? Řeší naši vůdci kromě financí důsledně i problematiku externalit, nebo řeší externality jen v souvislosti s financemi, ale do nitra externalit zatím neumí nahlížet (?), …následkem čehož se řítí ke dnu kromě přirozených priorit společenského života i systém ekonomický.

Převažuje-li v politice, managementu firem nebo i rodinné výchově atp. vláda rozumu nad citem a stoupá-li pak odcizení přirozené intuici člověka, systém pravděpodobně záhy přestane fungovat efektivně a zhroutí se. V dějinách naší civilizace jsme měli díky odcizení a různým svodům pokušení možnost poučit se a dospět. Nyní již přichází čas, abychom své zjištění a poučení zúročili a stali se vědomými správci naší Země. Jaká bude naše odpověď na tuto výzvu?

Směr vývoje civilizace dnes určují lidé slepí a bezohlední či donucení k bezohlednosti z konkurenčních důvodů. Jsme si jisti, že to je princip, který nás má řídit?

Jak je možné, že v našem „sociálním“ systému necháváme, aby směr společnosti určoval antisociální princip volného trhu? Aby směr civilizace pak určovali následně lidé, kteří si např. neváží vlastního volného času a života, ženou se za umělým konzumem a penězi a opomínají prosociální hodnoty? Aby jej určovali lidé, kteří jsou bez závazků a ostatní, jež závazky mají – mají rodinu, nemocné příbuzné, zahradu, snahu žít zdravě, ekologicky, hýbat se, vzdělávat se či duchovně růst atd. – se jim museli vyrovnat ve výkonnosti, držet s nimi krok, aby nepřišli o práci zcela? Aby skrze závislost ostatních lidí na mzdě vláčeli ti první za sebou všechny ostatní jako otroky namísto toho, abychom si navzájem pomáhali se z této závislosti na mzdě a celodenní práce v odcizeném pracovním procesu vymanit? Proč necháváme systém, aby produkoval otroky a vedl nás díky jejich činnosti do záhuby a likvidace všeho? Přitom záchranná opatření mohou být velice jednoduchá. Zajistit nevydíratelnost lidí závislých na mzdě zajištěním základních jistot. To je celá má politická výzva.

Vaše připomínky uvítám: VogeltanzP@seznam.cz, programESK.webnode.cz

Další články:

01 - Ekonomická krize je krizí hodnot společnosti

02 - Systém a otázka svobody člověka v podmínkách přesyceného trhu práce